pozhlav pozhlav
Stránky pro psy DogSite.cz - Inzerce psů, plemena psů, psí články, výstavy psů
pozhlav pozhlav
poztop poztop
poztop poztop
vyhledávání poz
 
vyhledávání poz
poztop poztop
pozstrtab pozstrtab pozstrtab pozstrtab pozstrtab pozstrtab pozstrtab pozstrtab
   
Jezevčík ve Slovenském Ráji Tisk E-mail

Blog dlouhosrstého jezevčíka

Airis ve Slovenském ráji

  Zdravím všechny kamarády.
Naposledy jsem Vám slíbila, že Vám povyprávím jak jsme dále cestovala s páníčky po Slovensku.
 Z mezinárodní výstavy Velká Ida, na které se mi v sobotu docela dařilo jsme vyrazili směrem na Levoču, kde jsme se večer ubytovali v kempu a ulehli k zaslouženému spánku.

 

Poutní místo nad Levočou

 V noci již nepršelo, ale sluníčko zatím skrz mraky nebylo vidět, tak jsme brzy z rána vyjeli směrem do historického centra Levoče, kde si páníčci prohlédli barokní katedrálu s nejvyšším barokním oltářem na světě. Po procházce a prohlídce po náměstí se páníčci rozhodovali co dál a rozhodli se i vzhledem k počasí vydat směrem na Kežmarok k poutnímu místu na hoře Zvir. Pánečci chtěli jet i do Tater, ale počasí zatím nebylo na hory moc pěkné, což jsme mohli vidět po cestě, kdy u Popradu byly Tatry skoro celé zahaleny v mracích. Po menším bloudění jsme dorazili po úzké cestě na parkoviště uprostřed kopců, lesů a luk. Odtud jsem s páníčky vyrazila již po svých do příkrého kopce, po pěšince která byla lemována nějakými obrázky a jak mi pánička vysvětlila, tak to byla křížová cesta. Po asi 10 minutách jsme dorazili až na vrchol kopce, kde si páníčci prohlédli poutní místo s budovami ve stylu starých dřevěných horských stavení. Chvíli jsme si odpočinuli u zdejšího pramene a vydali jsme se zpět k autu. Po cestě z kopce na velké louce mě k mé radosti páníček pustil z vodítka, tak jsem si zařádila a po malé svačince v autě jsme vyjeli zpět směrem kemp. Protože však bylo ještě málo hodin, tak jsme se ještě stavili i na dalším poutním místě, které je na kopci nad Levočou.


Pánícci si prohlédli velký kostel s pěknými vitrážovými okny, na vrcholu kopce. Kostel je z daleka viditelný a z přilehlé louky, na které si mě páníčci fotili, byl krásný výhled do krajiny a i přímo na Levoču.  
 

 Spišský hrad 
 
  Bylo už sice pozdní odpoledne, ale pánečci se chtěli ještě podívat na zříceninu jednoho z největších hradů v Evropě a to na Spišský hrad, který je od Levoče kousek. K hradu jsme přijeli chvíli před zavírací dobou, ale pánečci se radovali, že je ještě pustí dovnitř a mají na prohlídku hradu ještě hodinu.  


  Já jsem se při prohlídce chvílemi nosila na rukou a jindy zase šla na vodítku. Je to tedy moc velký a rozlehlý hrad a ani jsme se s pánečkama nepodívali do všech koutů, protože jedna hodina na takový velký hrad je moc málo.


 Prošli jsme si starou černou kuchyní, muzeem, kde jsou k vidění různé zbraně, ale i výstavka mučících nástrojů. Odsud jsme šli do dalšího patra a na věž, z které je nádherný rozhled po okolí. Já jsem se sem sice nepodívala, protože jsem čekala pod věží s páníčkou, ale ostatním se nahoře moc líbilo. Prý procházeli zdí. Co to vždyť nejsou žádní kouzelníci??? Později mi ale vysvětlili, že šli po úzkých schodech, které vedou tlustou zdí do jednotlivých pater věže. Po prohlídce hradního paláce jsme se přesunuli do podhradí, kde jsem si s pánečkama prohlédla hradby. To už si ale páníčci hlídali hodiny, aby nás zde nezamkli a pomalu jsme mířili k východu. Večer jsme opět přespali v kempu u Levoče. Hned brzy ráno nastalo velké balení a rozhodování co dál. Páníčci se dozvěděli, že počasí už bude trochu lepší, ale do Tater se jim zatím moc nechtělo, tak jsme se vydali prý do Slovenského Ráje.

Spišský hrad


Do ráje? Na to jsem ještě moc mladá… ale ujistili mne, že to se jen tak říká a že je tam velice pěkná vycházka, ale neřekli, že jen pro ně a já že se většinu cesty ponesu v batohu, protože pro mé malé nožky cesta nebyla. Na parkovišti páníčci nabalili batohy a zamířili jsme směrem k lesu.
 

Slovenský ráj


 Po cestě nás ještě kontrolovali, jestli máme zaplaceno vstupné, ale to už páníčci sestupovalo k potoku Suchá Belá, kolem kterého jsme měli jít proti proudu až k jeho pramenu na vrcholu kopce. Širší koryto se pomalu zužovalo místy až do úzké rozsedliny a někde se dalo jít pouze po dřevěných chodnících a někdy kde nebyly chodníky tak páníčci různě poskakovali po kamenech, až moje nejmladší páníčka skončila v potoku i s foťákem a byla z toho moc smutná a i plakala…. Já jsem všechno sledovala ze speciálního batohu a cesta mi rychle ubíhala, ale v tom jsme přišli ke krásnému vodopádu, kde cesta končila a muselo se pokračovat po železných žebřících ukotvených do skalní stěny. Až se mi z té výšky pomalu točila hlava.

  Tak se dál ještě několikrát opakovala kombinace dřevěných chodníků nebo spíš vodorovných žebříků ze širších kůlů, přechodů po kamenech a železných žebříků na skalní stěně. Páníčkům se túra líbila, ale mě už pomalu začínala být v batohu dlouhá chvíle a začala jsem tedy poštěkávat. To už jsme ale došli až do horní části potoka a zde se již koryto rozšířilo a úzká kamenitá pěšinka na břehu přecházela v širší cestičku. Proto mne páníček pustil ven z batohu a já si mohla konečně protáhnout nožičky. Byla jsem moc ráda a poskakovala jsem po kamenech na břehu. Za chvíli jsme přišli k malé studánce, kde vyvěral pramen, který cestou korytem dolů postupně nabíral sílu a v dolní části už to byl docela slušný potok. Hlavně malé páničky byly už dost unavené a už bylo i pozdní odpoledne a nás čekala ještě další cesta k ubytování do Štrby, proto se pánečci rozhodli, že zpět k autu se vrátíme nejkratší cestou lesem. Chvíli jsme šli po hřebeni kopce, ale po dalších několika stech metrech se cesta dělila a my se vydali lesem dolů z kopce po lesní cestě, až jsme přišli zpět autu.


Celou cestu jsem šla pěkně na vodítku a abych pravdu řekla, tak na parkovišti jsem už taky byla ráda, že se mohu schoulit v autě do náruče malé páničce a další cestu prospat. Po několika zastávkách na občerstvení jsme dorazili do Štrby, kde jsme se ubytovali v kempu.
 

 Airis na Štrbském plese 
 
  Protože však bylo ještě málo hodin na spánek rozhodli pánečci, že si uděláme podvečerní procházku kolem Štrbského plesa. Jak se rozhodli, tak i udělali a po krátké jízdě autem jsme se za chvilku již procházeli kolem Štrbského plesa a kochali se zapadajícím sluncem. Já jsem si chtěla jít ochladit bolavé pacičky do vody, protože jsem tam zahlédla kačeny, ale pánečci mne nepustili z vodítka.
 

 Západ slunce na Štrbském plese 
  
  Ten večer jsme všichni usnuli jako malé mimina. A co bylo ráno, tak to Vám napíši příště.  

                                                                         Haf, mějte se moc dobře. 

                                                                                                           Vaše Airiska   

 Navazující  článek - Airiska v Tatrách          

  

 
< Předch.   Další >

 
 
pozstrtab pozstrtab pozstrtab pozstrtab pozstrtab pozstrtab pozstrtab pozstrtab
pozpat pozpat pozpat
pozpat pozpat pozpat