Z počátku jsme šli po pěkné asfaltové cestě, která vede nedaleko Štrbského plesa, kde jsme chvilku čekali na pánečka, který si odskočil nafotit Štrbské pleso a okolí při východu slunce. Za chvilku se vrátil a my jsme pokračovali kolem hotelů a velkých skokanských můstků směrem do lesa kde se pěkná cesta změnila v kamenitý chodník, který se kroutil lesem.
Zatím jsme z hor nic neviděli, jen samé stromy, ale po nějaké době začal les řídnout a chodník již lemovaly jen nízké horské borovice, přes které se nám začaly ukazovat okolní skály, které lemovaly údolí, v kterém jsme šli. Chodník vedl středem údolí, podél potoka s kterým se několikrát zkřížil. Výhled na skály po obou stranách začal být velice pěkný a i páníčkům se moc líbil. Nakonec jsme dorazili k malému jezírku, nad kterým ze skály padal krásný vodopád. Zde naše cesta nekončila a pokračovali jsme, já tentokrát již v batohu, úzkou pěšinkou vzhůru po skále nad vodopád. Cesta byla v těchto místech dost náročná a pánečci se místy museli držet řetězů, které zde byly zakotveny do skály.
 | Po vystoupání nad vodopád se nám odhalil pohled na velké jezero, z kterého byl vodopád napájen. V okolí jezera posedávali příchozí turisté a tak i páníčci se posadili nedaleko a občerstvili se. Já jsem se po strmém výstupu konečně dostala z batohu a mohla si tak opět protáhnout nožky. Moji malí páníčci se za chvíli zvedli a vydali se k velké bílé skvrně a mne vzali s sebou. Co to je? To studí jako sníh. Ale kde by se vzal sníh v červenci? Opravdu to byla velká sněhová závěj, která zde zůstala ještě od zimy. Viděli jsem, že sem vedou postupně kroky všech příchozích a sníh je velkou atrakcí. Malí pánečci hned začali po sobě sněhem házet, ale nakonec jim podjely nohy a všichni skončili na jedné hromadě, když sjeli po zadku ze sněhové hromady až do trávy. Páneček udělal několik fotek a rozhodli se, že pánská část výpravy se půjde podívat ještě o kus dál a dámská část, tedy i já, zde na ně počkáme. Nakonec to dopadlo tak, že po nějaké době se i dámská část vydala na další cestu. Za chvíli jsme dorazili k další skále a tedy k dalšímu terénnímu předělu, nad kterým jsme se zase všichni sešli. I zde bylo malé jezírko do kterého se stékala voda z okolních skal, ale toto jezírko bylo nejmenší ze všech co jsme dnes viděli. Stěkala se do něj voda mezi kameny na kterých jsme seděli. Voda byla úplně ledová a tak si pánečci dali chladit pití, co měli v batozích. Po chvíli odpočinku jsme se pomalu vydali stejnou cestou nazpět směrem k Štrbskému Plesu. |
Zpáteční cesta vedla z kolce a ubíhala tedy rychleji, ale i přesto jsme si museli na kamenném chodníku dávat pozor, aby se nakonec někomu něco nestalo. Moje malá páníčka si mne dala na vodítko a páneček se jí smál, že mne používá jako vodícího psa, protože už byla tak unavená, že šla automaticky v mých stopách. Nakonec jsme všichni dorazili unavení, ale v pořádku zpět k autu a vyrazili směr kemp, kde nastalo balení věcí, nakládání do auta a čekala nás ještě dlouhá cesta domů.
Já jsem se pohodlně schoulila v náručí mojí malé páníčky a obě jsme se vzbudili až na konci cesty před naším domem.
Haf, haf Vaše Airiska.
Předchozí článek - Jezevčík ve Slovenském Ráji
